O pošlapaných bábovičkách

Pokaždé když jdu třeba kolem dětského hřiště a vidím, jak jedno dítě rozdupává druhému jeho hrad z písku, je mi smutno. Možná vás napadne, že lituji toho chlapečka, jehož práce se obrátila v pískové ruiny. Upřímně řečeno, líto mi ho je. Ale na druhou stranu předpokládám, že při své šikovnosti si podobný hrad, tunel nebo autodráhu postaví znovu. Mnohem víc je mi však líto toho malého uličníka, který zřejmě z důvodu, že sám nepřišel na nápad něco postavit, jinému jeho práci ničí. Možná tu stavbičku likviduje, protože druhému závidí, že je šikovnější, rychlejší. Možná mu jeho pískové dílko rozbíjí, protože se nemůže vyrovnat s tím, že okolí chválí někoho jiného. A tak jedna velká šlápota učiní konec všemu!

Je mi líto každého člověka, který díky svému omezenému vidění světa nechce vidět krásu, spravedlnost a pracovitost a myslí, že když to všechno rozkopá, rozmete, zničí, že vyhraje. Pokud ještě netušíte, kam mířím, musím se přiznat, že tentokrát budu poněkud osobní. Dlouhou dobu jsme v Poslanecké sněmovně připravovali zákon o náhradním výživném pro neúplné rodiny, kde jeden z rozvedených rodičů dlouhodobě neplatí alimenty. Uznávám, že to není otázka, která by hýbala zemí. Ale tisíce neúplných rodin a dětí, které žijí na pokraji životního minima a nemohou se dobrat nápravy, by jistě pomoc uvítalo. Neplacení alimentů je, bohužel, realita dnešní doby a vymahatelnost práva je ošidná.

Jsem předkladatelkou zákona, který se snaží zmírnit důsledky tohoto stavu. Představa je, že na výživné by přispíval stát a sám by pak na nezodpovědném rodiči dlužné částky vymáhal. Na zákonné úpravě pracujeme už delší čas a měla jsem velký zájem, aby byl přijat napříč sněmovnou. Vždyť, probůh, na tom snad není nic ideologického! Proto jsme dlouho vyjednávali s ODS a snažili se v diskusi odstraňovat všechny nedostatky, které tato strana kritizovala. A přišel den D, kdy se zákon dostal do Parlamentu. Problém není v zákonu, problém snad není ani v sociálním cítění asociálních občanských demokratů. Problém je v termínu předložení zákona. Volby jsou za dveřmi a přece taková zásadová pravicová strana pokorně nepřiveze další kolečko písku, když ten hrad, který staví už někdo jiný, by mohl být ještě větší a lepší. To radši zmodrají vztekem, navléknou si stranická trika a pískoviště projedou pro jistotu hned parním válcem. Že jde o zákon, který spousta sociálně slabších rodin přivítá? Co na tom! Tam se voličská základna ODS přece rekrutuje minimálně.

Je mi jich líto, stejně jako onoho malého uličníka na pískovišti. Protože hrad už téměř stojí, tak je třeba vymyslet jak na sebe upozornit jinak. Šlápotou!

Předvolební čas je to nejhorší, co se může v politice udát. Zákony, které mají opravdu pomáhat se náhle neposuzují podle jejich prospěšnosti, ale podle toho, kdo je předkládá. Jen aby to těm druhým nepřineslo nežádoucí body. Lidé, kteří se normálně na chodbách sněmovny zdraví, se náhle vyhýbají setkání, aby snad nemuseli z očí do očí vysvětlovat své náhlé charakterové změny. Místo rozumu ovládá Parlament jen rétorika ideologických gest a frází. Možná jsem naivní, ale navzdory blížím se volbám žiji v přesvědčení, že poslanci jsou v demokracii od toho, aby potřebným pomáhali. Naštěstí v případě tohoto zákona, který určitě nezmění politickou scénu, ale je potřebný, se našlo dostatek hlasů z ostatních stran. Jsou poslanci, kteří ještě nezapomněli, že mají sloužit a nikoliv se zpupně naparovat. Jedno, je-li před volbami nebo po nich.