O politické kultuře

Politická kultura se u nás svou věrohodností chvílemi blíží báchorkám Boženy Němcové. Alespoň tak si to myslí občané a překvapivě se s nimi shodují i politici. Jediný malý rozdíl je v tom, že občané jsou toho názoru, že v tom jedou všichni politici a my politici si to myslíme vždycky jen o těch druhých.

Řekněme si hned na rovinu, že v onom slovním spojení, které stojí v záhlaví tohoto fejetonu, je mnohem důležitější slovo kultura. Vůbec není zanedbatelné, kolik krásné literatury jsme přečetli, kolikrát jsme se nechali unášet emocemi v divadle, na koncertě nebo v galerii. Právě kultura ve svém důsledku pomáhá z nesamostatných, apatických kejvalů formovat nezávislého člověka s vlastním názorem, ale stejně tak i s jistou sumou základních znalostí, jak se má člověk mravně chovat. Pokud jde o politiky, nezřídka se stává, že i oni jsou lidé kulturou nezatížení. V našem případě je to však docela závažný nedostatek, protože prostřednictvím kulturního zázemí každého z nás, jsme poměřováni s životní realitou. A v tom jsou už jisté rezervy. Ano, v parlamentu nikdo neplive na zem a pokud někdo v záběru televizních kamer usne, nebo se zrovna dloube v nose, tak jistě jen nedopatřením. Chodíme čistě oblékaní, navzájem se zdravíme a v parlamentní restauraci jíme příborem. Ale do jaké míry jsme opravdu kulturní lidé, to se projeví až ve chvíli, kdy je naše chování konfrontováno s životními hodnotami a naším pohodlím.

Jsem opravdu moc ráda, že zásluhou nás poslanců ČSSD se konečně podařilo prosadit první zákon, který má omezit střet zájmů. Poslanec, který sedí ve správních radách, je společníkem firmy, nevzdal se lékařské či právnické praxe, musí být buď téměř nadpozemsky výkonný, ale spíš je to ignorant, který pohrdá svými voliči. Poslanecké práci se přece nedá věnovat jen tak napůl, stejně jako se nedá jen tak na půl plavat. V případě polovičatého plavání se člověk utopí, v případě polovičatého výkonu funkce poslance, ho ostatní podrží. A to je výsledek politické kultury, se kterou se nechci smířit. Teď se nám podařilo udělat první krok. A chceme prosadit další. Chceme omezit imunitu, chceme zabránit, aby se parlament stal dojnou krávou pro pár vykuků, kteří myslí v první řadě na sebe. Chceme dodat naší práci věrohodnost. A to bez politické kultury nelze.

Jistý politik kdysi řekl, chceš-li být řádným občanem, neptej se, co může tvoje vlast udělat pro tebe, ale ptej se, co ty můžeš udělat pro svou vlast. Pro politiky to platí dvojnásob. A jsem opět u té politické kultury. Nemusíme se na sebe zrovna usmívat, nemusíme uplácet voliče, ale musíme si uvědomit, že na tu dobu, co jsme byli zvoleni jako zástupci lidu, se vlastně stáváme jejich zaměstnanci. Proto se jako zaměstnanci také musíme chovat. Zkuste být na svého zaměstnavatele hrubí, zkuste přehlížet jeho zájmy, zkuste lhát, opíjet se v práci, udělat chybu a tvářit se, že se nic nestalo. Zkuste zneužívat výhody, které vám, váš zaměstnavatel poskytne a hrubě se hádat na pracovišti s kolegy. To co v běžných pracovních vztazích je nemyslitelné, někteří poslanci považují za samozřejmé. Arogance moci je nebezpečná choroba. Je to otázka svědomí a politické kultury. To je téma, které vůbec není populistické, jak se snaží mnozí naznačit. Slušnost buď je, anebo není. Já budu volit slušnost.