O nejslabším článku

Zrovna včera se mi přetrhl na krku řetízek. Neměla jsem ho zase až tak dlouho. Moc dobře si pamatuji, že když jsem si ho kupovala, jak jsem zkoušela, kolik vydrží koncové úchyty. Jenže zrada číhala nakonec na úplně jiném místě řetízku. Tam, co byl nejslabší článek. Problém řetízku je v tom, že nejslabší článek pouhým okem rozezná jen odborník. Zato nejslabší článek ve společnosti je jasný. Jsou to staří lidé, jsou to nemocní lidé, jsou to lidé v těžkých sociálních situacích. A třebaže nemusíme takové lidi hledat s lucernou, spousta lidí by je radši neviděla. Přitom se říká, že právě podle péče o nejslabší článek, se pozná vyspělá demokracie.

V dřívějších dobách staří a nemocní lidé umírali po milionech. Nikoho nezajímali, vládci z nich neměli žádný prospěch, úcta k životu byla neznámý pojem. Stejně jako lidská důstojnost. Zkrátka ti lidé byli na obtíž. Někdy mám pocit, že některé politické strany se k budoucnosti těchto lidí staví stejně jako onen despotický panovník. Ti lidé jsou staří, nemocní, jsou jen na obtíž. Neúcta k životu, neúcta k lidem práce je až urážející.

Nebudeme si nalhávat, že naše republika nestárne. Stárneme a navíc vymíráme! Za několik desítek let nás má být podle odhadu jen kolem devíti milionů. Je to celoevropský problém. Celý kontinent stárne a každá země se s tím musí vyrovnat po svém. A jsme opět u toho nejslabšího článku, o který se především musí postarat stát. Jen krátkozraký politik nevidí, že úcta ke stáří, ohleduplnost k nemocným, pomocná ruka slabým, je jediná správná politika. Jsou zkrátka lidé, kteří nejsou s to se o sebe postarat, jsou lidé, kteří čekají na pomoc a když se jí nedočkají od svých nejbližších, nelze je přece odložit někam do popelnice, nelze je zavřít za dveře ústavů a chudobinců. Každý člověk má nárok na důstojné stáří, každý člověk má nárok na odpovídající péči. To není předvolební deklarace, to je můj osobní názor, za který jsem ochotná se bít.

Když mi povolí článek na řetízku a ten se pak přetrhne, jsou vlastně jen tří možnosti. Buď se ztratí, případně ho někam odložím a nebo ho dám opravit, aby dál sloužil. V případě nejslabšího článku ve společnosti je také určitě také víc možností, ale pro mě existuje jediná. Pomoc všem potřebným.

Kolem nás nyní krouží obavy z ptačí chřipky. Onehdá jsem slyšela dvě starší ženy, které si na pojízdných schodech v metru povídaly, že když sem ta chřipka přijde, tak si můžou jít rovnou lehnout do márnice, protože se s nimi prý nepočítá. Chtěla bych všem starším lidem vzkázat, že se s nimi počítá! Musela bych se stydět za zem, která by ztratila úctu ke svým lidem, která by dokázala přehlédnout mozolné dlaně a vrásky lidí, kteří celý život poctivě pracovali. Je to hodně krátkozraké na vrcholu produktivního věku přehlížet stáří a bezmoc, když člověk sám bude jednou starý a kdo ví, zda nebude také bezmocný. Ale zpět k té ptačí chřipce. Naše aktuální zásoby léků, které mají omezenou životnost, jsou v první vlně určeny těm nejohroženějším. To jsou děti. Stejně tak musí své dávky dostat lidé, kteří se starají o chod země. Nebojte se, nemyslím teď na politiky, ale na ty co zajišťují dodávky energetických zdrojů vodou počínaje, přes elektřinu a plynem konče. Musíme ochránit lidi, kteří připravují potraviny pro obyvatelstvo a zabezpečují pořádek v zemi. Jakmile se v případě nějaké krizové situace podaří rychle stabilizovat chod země a ochráníme děti, pak okamžitě přichází na řadu další přísun léků. Ten bude směřovat ke zbývajícím ohroženým skupinám, tedy i ke starým, nemocným a sociálně slabším. Nikoho neodložíme přede dveře nemocnic. To je přece přirozená cesta slušných lidí, cesta sociální demokracie, která si nad všechny finanční zdroje nohem víc cení každého člověka.