O mšicích

Po přečtení titulku se možná vyděsíte, že jsem začala fušovat do řemesla Přemka Podlahy. To bych se nikdy neodvážila. Domnívám se totiž, že každý by se měl držet toho, čemu rozumí. Logicky se tedy naskýtá otázka, čemu vlastně rozumí politik? Vysoké politické škole naštěstí u nás už definitivně odzvonil rok 1989 a tak každý politik je vlastně samoukem. Někdo lepším, někdo horším. V každém případě by však mělo pro politiky platit, že nezbytné životní zkušenosti jsou vítanou výhodou. A jisté zkušenosti lze nasbírat i na zahrádce.

Nemusím být ani příliš zdatný zahrádkář, abych věděla, že černě obalené konce čerstvých výhonků znamenají dříve nebo později zkázu každé rostliny. Zejména mladé, poddajné výhonky mšicím náramně chutnají. Nezřídka se stává, že mšice zaútočí také na růže. Už jste doma, proč jsem na úvod zvolila botanickou přednášku?

Naše strana má ve znaku růži. Krásná květina už zdaleka přitahuje pozornost, bohužel i nevítaných parazitů, návštěvníků, o které nikdo nestojí. Mšice vylučují sladkou, lepkavou šťávu, kterou postupně pokrývají napadené listy i květy. Pokud zanedbáme péči, mšice se velmi rychle přemnoží a dojde k poškození poupat, které někdy ani nevykvetou. Navíc, mšice jsou také přenašeči chorob a oslabená rostlina pak snadno podléhá dalším onemocněním. Jediné řešení je opravdu jako vystřižené z Receptáře pana Podlahy. Ať se nám to líbí či nikoliv, napadená rostlina musí být odstraněná, protože by mohlo dojít k přemnožení škůdců po celé zahrádce. Jak vidíte, politik se opravdu může učit i na zahrádce.

Je, bohužel, přirozené, že každá úspěšná strana na sebe nabaluje kariéristy, příživníky i kriminální živly. Každý z nich chce vysát něco pro sebe, přičemž za sebou vlečou mazlavou šťávičku, od které se může politik snadno zapatlat. Nikdo z nás nejsme imunní proti takovým lidským mšicím. Nikdo z nás neumí nahlížet do duší lidí, kteří nás kdy oslovili. Navíc pod velkým květem bývá stejná tma jako pod lampou. A v takovém přítmí se s oblibou nezdržují jen mšice, ale i nejrůznější prospěcháři a nekalé živly.

Jednou pak přijde chvíle, kdy navzdory čestným úmyslům náhle pocítíme, že se pomalu začínáme lepit. Ten pocit zná každý, kdo v životě o něčem rozhodoval. Počínaje předsedou zahrádkářů, přes bytovou komisi obecního úřadu, policistu až po politika. A pokud v tento okamžik nezafungují přirozené obranné mechanismy a nepoužijeme důsledný chemický postřik, tak člověk zklamal!

Sociální demokracie je v této zemi u moci už osm let. Je to doba dostatečně dlouhá, aby se na nás chtěla nabalit spousta hochštaplerů. Ti se pak s naším květem snaží dostat na výslunní. Není chybou strany, že takoví lidé nyní víc vyplouvají na povrch. Větší chybou by bylo nechat je dál spokojeně vegetovat ve stínu našeho růžového květu. Chybou by bylo o nich mlčet a tiše a nenápadně je snášet ze stonků dolů. Pokud bychom zvolili jinou než radikální léčbu, za chvíli by se škůdci mohli rozšířit na celý záhon růží a to by byl konec! Je proto nanejvýš nutné okamžitě jednat. Napadenou růži odstranit a s ní i všechny ty odporné mšice.

Jinak to nejde ani v politice. Politika je přece o důvěře a řekněte sami, přivoníte si s potěšením k růži, která je hned pod květem obalená hroznem mazlavých mšic? Proto musíme jednat rychle. Padni komu padni. Politika je přece o důvěře.