O médiích

Dlouhá desetiletí vlády jedné strany u nás vládla také jen jedna pravda. I noviny tehdy ctily pokřivenou zásadu, že když promluví soudruh nejvyšší, že i v blábolu musí najít hlubší smysl. A že těch blábolů bylo!

Dnes je to naopak. I kdyby politik byl sebemoudřejší a mluvil třeba jako Jan Zlatoústý, cílem novin je zpravidla vybrat takovou pasáž, která v lepším případě z mluvčího udělá komického hlupáka, v horším případě vyděsí půlku národa. A kdo nejčastěji mluví v televizi? No přece politici! Nedivím se potom lidem sedícím u televize a čtenářům novin, že politikům a tudíž i politice často nemohou přijít na jméno.

V něčem si za to můžeme sami. Novinář je pro politika asi jako červený hadr před býkem. Jen prostřednictvím novináře se můžeme dostat do televize, do novin a časopisů. Proto jsme mnohdy ochotni vyjadřovat se k věcem, které jsou nám na hony vzdáleny. Za cenu několika málo vteřin na obrazovce, zejména před volbami i zdánlivě rozumný politik udělá někdy nepochopitelné věci. A novinář si mne ruce, jak dostal svého ideového odpůrce. (Nebuďme naivní – i ti údajně nezávislí novináři jsou také přece voliči.) Média mají ohromnou moc.

Je třeba si však uvědomit, že jak v politice, tak i v médiích pracují jen lidé. Lepší i horší, slušnější i s lehkým či těžším sklonem ke gaunerství. Lidé vzdělaní i hloupí, lide s komplexy, ješitní i hamižní. Pokud se vám zdá, že převahu už nabývají spíše negativní charakteristiky, není to náhoda. V tom je svět politiky a médií stejný. V záři jeho reflektorů se ráda přihřeje lecjaká zmije. Zkrátka tím chci říct, že těch pracantů je tady, bohužel, o něco méně a těch, kteří lační po moci, po slávě a penězích, je zase o něco víc než v běžném vzorku společnosti.

Během volebního období jsem netoužila chytat se každého nastaveného mikrofonu, nikoho jsem veřejně neurážela, v pracovní době nepožívala alkohol, ani jsem nikoho neuplácela. Tudíž jsem se stala pro média nezajímavou osobou, protože jsem jenom pracovala, jak mi ukládal poslanecký slib.

Politici jsou zpravidla dvojího druhu. Jedni pracují a druzí zase dokáží o práci velmi pěkně pohovořit. Jak se v tom vyznat? Především nedejte na média, jestli ten či onen politik je z jejich subjektivního pohledu zajímavý! Novinářům je v zásadě lhostejné, jestli klempíř dobře opravuje střechu, jestli listonoš poctivě roznáší dopisy a politik si hledí svojí práce v Parlamentu. Pro noviny je mnohem zajímavější, kdy klempíř spadne ze střechy, listonoš poruší listovní tajemství a politik naplivá kolegovi na hlavu. Přece čím víc taková zpráva přiláká čtenářů nebo diváků, tím atraktivnějším se ono médium stává pro bohaté inzerenty. Ostatně není třeba chodit daleko. Bulvár se všemi svými drby, nechutnostmi a hloupostmi má největší náklady. Ale pozor – bulvární chování není cizí ani rádoby seriózním médiím.

Jak z toho ven? Zkuste si sami na internetu najít svého, poslance a podívejte se, jaké zákony předkládal, v jakých komisích pracoval, k čemu a jak se vyjadřoval a posuďte sami, jestli byl nebo nebyl užitečný. Možná je to pro média nudná, až tragicky nezajímavá osoba, stejně jako třeba montér na výrobní lince. Ovšem bez jeho poctivé práce, by třeba místo automobilu vyjelo jen nějaké to zpotvořené vozítko. Ale přesně takové zajímá média. Co na tom, že se nepovedeným autem se nedá jezdit a s prožvaněné volební období v Parlamentu republiku dál neposune. Poctivá práce je pohledem zvenčí možná nudná, ale přesto nezbytná.