O kouření

Tak se nám národ zase jednou pěkně rozdělil. Klubové šílenství na Spartu a Slavii už tolik nebere, tak se proti sobě staví kuřáci a nekuřáci. A podobně jako ve fotbalu se k té či oné straně kloní lidé bez ohledu na politickou příslušnost, pohlaví, víru či velikost bankovního konta. Nekuřáci zklamaně nadávají, že nový protikuřácký zákon je bezzubý a kuřáci si jen znechuceně odplivují, jak jsou neustále omezováni. Ale v jednom se obě znesvářené skupiny shodují. Nadávají na parlament a vůbec si při tom neberou servítky.

Upřímně řečeno, jako nekuřačka z přesvědčení, bych se také k jedné z výše popsaných skupin zařadila a asi není třeba rozvádět ke které. Nelíbí se mi polovičatá práce. Je úplně jedno jestli ji vykonává dělník, číšník nebo poslanec. Když jde v parlamentu o ideologii, tak se poslanci zpravidla víceméně drží svých stranických průkazů. Těžko lze očekávat, že jistá strana, která přemalovává turistické značky na modro, by zvedla ruku jako jeden muž za vyšší sociální dávky. Stejně tak je nemyslitelná podpora registrovaného partnerství od jiné strany, která se holedbá svou klidnou silou. Ale pokud jde zákony jako třeba teď ten tolik diskutovaný tzv. kuřácký, poslanci ochotně svlékají stranická trička a hlasují jak jim nikotinový dech napovídá.

Předložili jsme veřejnosti polovičatý, bezzubý nedodělek, lidově řečeno zmetek. Nová zákonná úprava vůbec není dobrá. Kuřáci teď možná nadskakují na židlích, ale pokud v této zemi ročně zemře na následky kouření 18.000 lidí, tak je povinností každého rozumně uvažujícího člověka udělat maximum, aby se hrozba omezila. Je to stejně logické, jako že udělám maximum proto, abych zabránila sebevrahovi skončit se životem. Neobstojí tvrzení, že za zdraví si každý zodpovídá sám. Pasivní kouření přece vážně ohrožuje okolí, kouření často ukrajuje z rodinných rozpočtů stejně jako alkohol, přibývá kuřáků z řad mladistvých a v neposlední řadě nemalé náklady na pozdější léčení kuřáků jde přece ze společné zdravotnické kasy.

To všechno jsou argumenty, které nakonec způsobily, že se sice nemůže kouřit na zastávkách a čekárnách, ale když přistižený kuřák rychle odhodí cigaretu, těžko se kvůli tomu bude s ním policista handrkovat až na služebnu. Mnohem horší však je, že většině zákonodárců cigaretový kouř nevadí v restauracích, protože tam zřejmě sami kouří.

Když se tak dívám na naše politické spektrum, napadá mě řešení. Místo písemného varování na krabičkách o škodlivosti kouření, co tam takhle umisťovat portréty některých našich politiků. Možná by to kuřáky odradilo. I když kdo ví. Třeba by to vyvolalo ještě větší závislost. Takže nezbývá nic jiného, než špatný zákon rychle opravit. Jsem sice jedna ze dvou set paží, které se při hlasování zvedají, ale pokusím se přesvědčit, že kouření je droga. Sice lehká, ale o to víc nebezpečná. Jako každá jiná droga!