O dědictví

Nejlepší je dědit po tetičce v Americe, která byla hodně bohatá, bezdětná a nikdy v životě jsme se neviděli. Dotyčná teta by mi pak v předsmrtném pomatení smyslů odkázala léta shromažďovaný majetek. Jenže s ohledem na moje štěstí se vsadím, že když už by se náhodou nějaké to dědictví objevilo, tak nejvýš zdědím dluhy, případně půdu, která se pohodlně vejde do dvou středně velkých truhlíků na květiny.

Miloš Zeman kdysi nehovořil o dluzích, ale přímo o spálené zemi, kterou sociální demokracie zdědila po ODS. Nemyslím si, že ten výraz je úplně přesný, ale na druhou stranu chápu, že z hlediska novinářů je to termín, který půjde velmi dobře na odbyt stejně jako třeba značkové džíny ze secondhandu.

Faktem je, že když jsme před osmi roky vstupovali do vlády, moc dobře se této zemi nevedlo. A ono dědictví po předchozích vládách by se v nadsázce dalo úspěšně přirovnat k těm dvěma truhlíkům na bramboříky. Pokud by mě něco takového nedejbože potrefilo, tak myslím, že není co řešit. Ať si notář nechá půdu i s truhlíky a nádavkem i se všemi dluhy. Jak známo dědictví se může přijmout, ale také nemusí. Ovšem v politice to neplatí.

My jsme, obrazně řečeno, ony truhlíky osázeli novými bramboříky. Pravda, něco to stálo a šlo to z kapes celé rodiny. Zpočátku se nic moc nedělo. Dokonce než vyrašila první malinkatá poupata, tak to chvíli vypadalo, že ani ta půda za moc nestojí. Jenže, když pak bramboříky začaly nabírat na květy a rostlinka, která mezi tím zesílila, byla jimi obsypaná. Jinými slovy, šli jsme správným směrem. A teď už nezbývalo než čekat, pečlivě zalívat a přihnojovat, hlídat před škůdci a zase přihnojovat a znovu zalívat. Ovšem ve finále se ty bramboříky povedly! Jenže co teď s tím? Jako vždycky jsou nejméně dvě možnosti. Jedna se přímo nabízela. Bramboříky vystavit v okně, chlubit se kolemjdoucím a když odkvetou, začít příští rok nanovo. To znamená znovu koupit sazenice…ale co to povídám! Brambořík je přece víceletá rostlina, stejně jako ta naše vládní zodpovědnost. A tak, když jsme bez újmy přečkali zimu, opět přihnojujeme, opět zalíváme a opět to něco stojí. Okolí si už klepe na čelo, proč neustále vrážet peníze do truhlíků, které v něm končí stejně jako v té pověstné bezedné studni. Ale my to rádi opakujeme a opět to stojí nějakou tu korunu a to už je docela ouha. Ty peníze, které neustále vrážíme do bramboříků, by se tuze moc hodily někde jinde. Jenže najednou se ty bramboříky začnou množit a my osazujeme další a další truhlíky. A právě v ten okamžik u nás zazvoní soused, kterému se bramboříky líbí a my prodáme první výpěstek. Pak se objeví další kupci a nakonec i vážný zájemce. Prý ty bramboříky jsou tak povedené, že by nás založil, abychom mu jich napřesrok vypěstovali tisíckrát tolik. A všechno se začne točit úplně jinak. Už není problém koupit si další truhlíky, zákazníci přibývají a peníze, které jsme na počátku vložili do nechtěného dědictví se dávno vrátily a svět se nám zdá být prozářený sluníčkem. Ale nic není jednoduché. Nebe je chvíli až příliš moc azurové (rozuměj modré) a začne si osobovat právo, že ty bramboříky vykvetly díky tomu, že svítilo sluníčko. A že už je na čase, aby se o tu spoustu truhlíků, postaral někdo, kdo tomu opravdu rozumí.

Politika mi někdy připomíná zahradu. Jeden dře, ohýbá záda, potí se v kleče na záhonku a druhý by rád jen sklízel, protože ti první to přece neumí. Přitom, před časem, když na zahradě zůstala jen prašná, hrudkovitá zemi, tak nám tu zahrádku s radostí přenechali.

Už v červnu budete mít šanci nám dát vysvědčení. Jako snaživí zahradníci se nemáme za co stydět. Narašené pupeny už nelze přehlédnout.