Domácí násilí – věc veřejná

Monokl pod vaším okem by neměl bolet jen vás. Lhostejnost k násilí v rodině je prvním krokem k lhostejnosti k násilí ve společnosti.

Když jsem se v roce 1996 na jednom mezinárodním semináři poprvé setkala s problematikou domácího násilí, byla jsem tenkrát velmi zaskočena. Čím? Závažností tématu, jeho šíří, ale i informovaností veřejnosti v původních 15-ti členských zemích Evropské unie. Otevřeně přiznávám, že jsem v té době, coby začínající tajemnice sociálně-demokratického ženského hnutí, o této problematice také nevěděla téměř nic. Od té doby uplynulo deset let a já jsem mohla být u toho, když Poslanecká sněmovna schválila první legislativní normu, která problematiku domácího násilí řeší.

V průběhu uplynulých deseti let jsem poznala stovky příběhů obětí domácího násilí a jsem přesvědčena, že schválená norma je prvním krokem na cestě k řešení tohoto závažného společenského problému.

Ale i přes tento úspěch je mi líto, že poslanci nenašli odvahu ke schválení původního návrhu zákona o domácím násilí. Nenašli ji nejspíš proto, že u některých stále ještě převažuje názor, že domácí násilí je věcí soukromou, do které stát nemá intervenovat. U jiných zase převládla představa, že ten, který vztáhne ruku na své blízké, je vlastně obětí a je třeba jej chránit. A tak byl, kvůli těmto představám, ze zákona vyjmut návrh na zrušení tzv. „vydíracího paragrafu“, který k trestnímu stíhání pachatele vyžaduje souhlas osoby blízké. Proto budeme dál diferencovat pachatele na ty, kteří za své skutky stíháni nejsou, protože jejich oběť z nejrůznějších příčin nedala s trestním stíháním souhlas, a na ty, která stát za stejný skutek stíhá. Nadále budou přestupky spáchané mezi blízkými osobami projednávány pouze na návrh oběti (kdo však nezažil domácí násilí, jen těžko si dovede představit, jaké trauma oběť a její blízcí prožívají).

Vypadlo také ustanovení, které se týká bydlení, společného nájmu a vypořádání společného jmění manželů. Rozchodem však násilí zpravidla nekončí, oběť se musí vypořádat s řadou problémů, a právě bydlení, vypořádání jmění a další mají stěžejní význam.

A ještě z jedné věci nemám radost. Kolegové doplnili do původního návrhu ustanovení paragrafu 21 zákona o Policii ČR formulaci „zvlášť závažného útoku“ na lidskou důstojnost. Avšak náš právní řád pojem „zvlášť závažného útoku“ nedefinuje, a tak může nastat řada problémů při vyhodnocování, který útok je pouze závažný a který je zvlášť závažný. Vždyť ale každý útok na lidskou důstojnost je závažný, zvláště v případě, kdy může jít o lidské životy.

Parlament České republiky učinil první krok v legislativním řešení problematiky domácího násilí, ale je třeba jít dál. Je na místě poděkovat také všem nevládním organizacím, které dnes a denně obětem domácího násilí nezištně pomáhají. My všichni si musíme uvědomit, že před problematikou domácího násilí nemůžeme zavírat oči, neboť se jedná o problém, se kterým se, ať již přímo či nepřímo, může setkat každý z nás.