Rovné příležitosti žen a mužů

Každá společnost by měla pro svůj rozvoj využít celkového potencionálu, který má k dispozici. Více výše než polovinu, přesněji 51 %, tohoto potencionálu tvoří ženy.

Kterákoli společnost, prohlašující se za demokratickou si musí být jista, že zaručuje všem svým členům stejné příležitosti. Musí respektovat důstojnost a integritu všech – stejně žen jako mužů, právo každého a všech na sebevyjádření a seberealizaci. Rovnost mužů a žen je jedním ze základních měřítek úrovně demokracie a proto Evropská unie, a nejenom ona, tuto otázku diskutuje a snaží se o její reálné naplnění.

Změny rolí žen a mužů jsou jedním z hlavních rysů vývoje společnosti. Rostoucí účast žen na trhu práce a ekonomická nezávislost, jež pro ně z toho vyplývá, jejich střední a vyšší vzdělání a vstup do oblastí a sektorů tradičně okupovaných muži, vytvořily v uplynulých třiceti letech základ pro velkou a nezvratnou změnu.

V roce 1995 byla v Pekingu přijata tzv. Akční platforma, která je vůbec prvním dokumentem OSN, který obrací pozornost od postavení ženy ve společnosti, k rovnosti obou pohlaví. Platforma identifikuje 12 krizových oblastí, na která je třeba zaměřit pozornost a stanovuje doporučení, pozitivní akce a strategie jak v těchto oblastech postupovat. Tyto oblasti jsou následující – žena a chudoba, vzdělávání a výcvik žen, ženy a zdraví, násilí páchané na ženách, ženy a ozbrojené konflikty, ženy na trhu práce, ženy v mocenských a rozhodovacích procesech, institucionální mechanismy na podporu žen, lidská práva žen, ženy a sdělovací prostředky, ženy a životní prostředí, dítě rodu ženského /děvčátko. Pekingská akční platforma se tak stává základním dokumentem pro princip rovných příležitostí, odrazovým můstkem pro strategii vybudování paritní demokracie tak, jak je to vnímáno v zemích Evropské unie.

Tento delší úvod jsem zvolila z jednoho prostého důvodu. Chtěla bych, aby rovnost příležitostí byla vnímána v širokém kontextu, aby bylo jasné, že když o ní hovoříme, pak to nejsou myšlenky, které jsou tzv. „vycucané z prstu“, ale jsou zaneseny v reálných dokumentech a jejich naplňování v praxi je kontrolováno. Nebudu se v této chvíli zabývat Evropskou unií, i když i tento pohled by byl zajímavý, ale zaměřím se na Českou republiku.

Otázka postavení ženy ve společnosti, resp. rovných příležitostí, byla po roce 1989 odsunuta na úplný okraj zájmu. Slovo ženské hnutí a činnost ženských struktur byla díky čtyřiceti letům komunismu degradována a jejich role snížena na minimum. To je pro zemi, kde ženské spolky měly vždy tradici a úroveň, velká škoda. Samy ženské struktury byly po sametové revoluci roztříštěné, hledaly svoji tvář, a často nebyly schopné jednotné akce. České ženské hnutí se potýkalo a dodnes potýká s problémem feministického nálepkování a prosazování myšlenky rovných příležitostí je často zaměňováno s názory militantních feministek pro které je údajně cizí úcta k člověku. Feminismus vůbec získal v Čechách hanlivý význam, aniž bychom znali jeho skutečný obsah.

Ale i v českém ženském hnutí se začíná pomalu blýskat na lepší časy. Vstup do Evropské unie, kde je rovnost příležitostí jedním z hlavních politických témat, a to už nejen pro socialistické a sociálně demokratické strany, ale i pro pravici, se pozitivně projevil i v nevládním sektoru. České nevládní organizace začínají pomalu spolupracovat, spojují se a vytvářejí střechové organizace. Vzniká např. Asociace pro rovné příležitosti, která sdružuje přes třicet dva organizací, Koordona, která se stará o ženy – oběti domácího násilí a také Česká ženská lobby, která bude naše ženské hnutí reprezentovat v Evropské ženské lobby a již se zapojuje do prvního z projektů, který se týká obchodu s lidmi a prostituce. Samozřejmě, že před Českou ženskou lobby stojí řada problémů se kterými se bude muset postupně vyrovnat. Je to otázka jejího financování (EWL financuje evropská komise), společného postupu při prosazování zájmů žen, kdy se ženy budou muset naučit spolupracovat, mediální prezentace, oslovování dalších ženských organizací atd. Cesta k možnému úspěchu ženských organizací v neziskovém sektoru nebude lehká, ale je dobře, že po mnoha letech tyto iniciativy začínají být vidět a je třeba jim pomoci.

O institucionálním zabezpečení politiky rovných příležitostí se v Česku nerado hovoří. Jednak si každý okamžitě představuje jedno obrovské ministerstvo, do kterého se schovají stovky, ne – li tisíce nicnedělajících úředníků, pro starší generaci, u které stále přetrvává představa tradičního pojetí rolí muže a ženy ve společnosti, jsou problémem zdroje, a v argumentaci proti ráda využívá negativních příkladů ze zahraničí, či vyžaduje podrobnou statistiku např. případů diskriminace žen na pracovním trhu a už úplně je jim vzdálená představa o moderně fungující rodině, kde jsou i domácí práce rozděleny rovnoměrně mezi členy rodiny, tedy mezi ženu i muže.

Ale zpět k nepopulárním institucionálním mechanismům, tedy těm, které zajišťují politiku rovných příležitostí „shora“. I tady Česká republika pomalu postupuje vpřed. Od roku 1998 máme vládou zpracované Priority a postupy vlády pro dosažení rovných příležitosti žen a mužů, které jsou pravidelně vyhodnocovány. Ministerstvo práce a sociálních věcí má oddělení pro rovnost příležitostí, v roce 2002 začala pracovat Rada vlády pro rovné příležitosti žen a mužů, na každém ministerstvu je jeden pracovník, který zodpovídá za agendu rovnosti příležitostí dovnitř i vně ministerstva.

Máme zpracovánu metodiku pro tzv. genderové rozpočtování, který vyvolala velkou diskusi komunálních politiků a otevřelo problematiku rovnosti příležitostí v této sféře, postupně jsou zpracovávány a předkládány zákon, které řeší problematiku domácího násilí, je připravován volební zákon, který by zajistil vyšší účast žen v politických procesech, každý materiál, který vláda projednává má být hodnocen z hlediska dopadů na muže a ženy, daleko více se i ve strategických dokumentech začíná hovořit o vyrovnávání profesního a rodinného života. Otevírá se velká problematika postavení žen na trhu práce. Vznikají zajímavé projekty, na které přicházejí peníze z fondů evropské unie.

Ale i přes tato pozitiva je k většímu institucionálnímu zabezpečení rovnosti příležitostí cítit velký odstup. A při tom by stačila velmi malá instituce, která ale bude mít odpovídající pravomoci,. Bude moci např. zadat statistickému úřadu monitorovat diskriminaci na trhu práce, bude moci dávat podněty soudům k přezkoumání atd. Příkladů těchto institucí najdeme v řadě zemí Evropské unie a je možné se poučit a nestavět na zelené louce. Dřív nebo později bude muset podobná instituce vzniknout.

Každý z nás přichází na tento svět, aniž si může vybrat, zda bude mužem nebo ženou, nemůžeme si vybrat barvu pleti, rodiče, kterým se narodíme a společenský status.

Žijeme v zeměpisném pásmu, kde pro zlepšení postavení žen ve společnosti a pro rovnost příležitostí již bylo vykonáno mnohé. Nemáme větší problém se vzděláním žen, v humanitních oborech máme dokonce větší počet vysokoškolaček než vysokoškoláků, máme dostupnou zdravotní péči, téměř nulovou novorozeneckou a kojeneckou úmrtnost, světové unikátní systém předškolního vzdělávání a péče o děti. Ženy u nás postupně pronikají do všech oblastí veřejného života. Máme vynikající vědkyně, umělkyně, manažerky, političky, sportovkyně. Mění se i náš neveřejný život a jinak se utváří i systém hodnot. Mění se role v rodině, ale i přes tato pozitiva je potřeba jít dál. Zákonné normy, tak, jak jsou přijímány, je třeba přenášet do praktického života. Musí se stát každodenní realitou, i když jejich každodenní realizace je obtížná.

Společnost sama pak má nezastupitelnou roli ve vytváření podmínek pro rovné příležitosti  a v tom, aby, parafrázováno s Werichem, i když budeme oblečení, ať chudí či bohatí, měli stejnou startovací čáru. Tedy stejnou příležitost najít si svoje uplatnění, svoji cestu. A podmínky pro tuto cestu a volbu musí vytvářet stát.

Rovnost příležitostí ale není jenom otázkou žen nebo mužů, je otázkou mezigeneračních vztahů, vztahu dravého mládí, které má touhu organizovat svět se stářím, které má svoji zkušenost na kterou by se nemělo rezignovat, vztahem mezi námi tzv. zdravými a těmi, kteří jsou nějakým způsobem handicapováni. Mnoho podob mají rovné příležitosti, mnoho témat z této oblasti čeká na své otevření, na veřejnou diskusi. A tady jsme všichni dlužníky.

Neměli bychom se bát vzorů, nemusíme objevovat Ameriku, ale můžeme se učit od našich blízkých i vzdálených sousedů.

Co dodat závěrem? Sociologové říkají, že rovnost příležitostí je konceptem společnosti budoucnosti, ukazatelem stupně její demokratizace a jejího vývoje.

Na nás, těch, kteří nejsme vzděláním sociology je, abychom tento koncept převedli v realitu našeho budoucího bytí, aby se rovná šance stala realitou. A výhledově něčím naprosto normálním.

Česká republika má co vylepšovat, ale také má šanci být mezi těmi, kteří budou v této oblasti ukazovat cestu.