Občanská společnost – rovné příležitosti žen a mužů

Každá společnost by měla pro svůj rozvoj využít celkového potencionálu, který má k dispozici. Více výše než polovinu, přesněji 51 %, tohoto potencionálu tvoří ženy.

Kterákoli společnost, prohlašující se za demokratickou si musí být jista, že zaručuje všem svým členům stejné příležitosti. Musí respektovat důstojnost a integritu všech – stejně žen jako mužů, právo každého a všech na sebevyjádření a seberealizaci. Rovnost mužů a žen je jedním ze základních měřítek úrovně demokracie a proto Evropská unie, a nejenom ona, tuto otázku diskutuje a snaží se o její reálné naplnění.

Změny rolí žen a mužů jsou jedním z hlavních rysů vývoje společnosti. Rostoucí účast žen na trhu práce a ekonomická nezávislost, jež pro ně z toho vyplývá, jejich střední a vyšší vzdělání a vstup do oblastí a sektorů tradičně okupovaných muži, vytvořily v uplynulých třiceti letech základ pro velkou a nezvratnou změnu.

Počátky ženského emancipačního hnutí leží v polovině 19. století a jsou spojeny s bojem za volební právo. Sociální demokracie byla vždy nositelkou tohoto tématu. Proces ženské emancipace se také odráží v celé řadě dokumentů, které postavení ženy ve společnosti vymezují. A pro ilustraci zde uvedu dvě – první Úmluva o potlačování obchodu se ženami byla přijata v roce 1904 v Paříži, nebo Úmluva o zákazu noční práce žen z roku 1906.

Je více než zřejmé, že práva žen jsou v popředí zájmu Organizace spojených národů. Po přijetí Všeobecné deklarace lidských práv se postupně začínají specifikovat oblasti, v nichž dochází k diskriminaci žen. Všechny dokumenty přijaté OSN do roku 1975 zajišťují ženám rovná práva, ale neobsahují žádná pozitivní opatření ve prospěch žen, ani zvláštnosti pro jejich uplatnění. Potřeba řešit problémy žen v různých částech světa vede ke svolání 1. světové konference OSN, která se schází v Mexiko City v roce 1975. Konference přijímá první světový plán akcí pro rozvoj ženy. Roky 1976 – 1985 jsou vyhlášeny dekádou žen. V roce 1979 je přijata Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW), která postihuje diskriminaci ve všech oblastech života a připouští zvláštní dočasná opatření, směřující k urychlení uskutečnění rovnosti mužů a žen. Po dosažení cíle mají být tato opatření zrušena.

Přítomným dokumentem OSN o ženách je tzv. Akční platforma, která byla přijata v Pekingu v roce 1995. Je vůbec prvním dokumentem, který obrací pozornost na postavení ženy ve společnosti, k rovnosti obou pohlaví. Platforma identifikuje 12 krizových oblastí, na která je třeba zaměřit pozornost a stanovuje doporučení, pozitivní akce a strategie jak v těchto oblastech postupovat. Tyto oblasti jsou následující – žena a chudoba, vzdělávání a výcvik žen, ženy a zdraví, násilí páchané na ženách, ženy a ozbrojené konflikty, ženy na trhu práce, ženy v mocenských a rozhodovacích procesech, institucionální mechanismy na podporu žen, lidská práva žen, ženy a sdělovací prostředky, ženy a životní prostředí, dítě rodu ženského /děvčátko. Pekingská akční platforma se tak stává základním dokumentem pro princip rovných příležitostí, odrazovým můstkem pro strategii vybudování paritní demokracie tak, jak je to vnímáno v zemích Evropské unie.

Tento delší úvod jsem zvolila z jednoho prostého důvodu. Chtěla bych, aby rovnost příležitostí byla vnímána v širokém kontextu, aby bylo jasné, že když o ní hovoříme, pak to nejsou myšlenky, které jsou tzv. „vycucané z prstu“, ale jsou zaneseny v reálných dokumentech a jejich naplňování v praxi je kontrolováno. Nebudu se v této chvíli zabývat Evropskou unií, i když i tento pohled by byl zajímavý, ale zaměřím se na Českou republiku.

Otázka postavení ženy ve společnosti, resp. rovných příležitostí, byla odsunuta na úplný okraj zájmu. Slovo ženské hnutí a činnost ženských struktur byla díky čtyřiceti letům komunismu degradována a jejich role snížena na minimum. To je pro zemi, kde ženské spolky měly vždy tradici a úroveň, velká škoda. Samy ženské struktury jsou roztříštěné, hledají svoji tvář, ale nejsou schopny jednotné akce. Často se obávají, že budou označeny za feministky, což je slovo, které získalo hanlivý význam, aniž bychom znali jeho skutečný obsah.

Co se týká institucionálních mechanismů, tj. těch, které zajišťují politiku rovných příležitostí „shora“ pomalu postupujeme vpřed. Od roku 1998 máme vládou zpracované Priority pro dosažení rovných příležitosti žen a mužů, které jsou pravidelně vyhodnocovány. Ministerstvo práce a sociálních věcí má oddělení pro rovnost příležitostí, v roce 2002 začala pracovat Rada vlády pro rovné příležitosti žen a mužů, na každém ministerstvu je jeden pracovník, který zodpovídá za agendu rovnosti příležitostí. Postupně se začínají realizovat zajímavé projekty.

Zajímavý vztah mají k problematice rovných příležitostí česká média. Chvíli se zdálo, že se blýská na lepší časy, ale byl to opravdu jen sen. Pokud se problematika objeví, pak je buď neúplná nebo zkreslená nebo se stočí k problematice ministerstva pro rovné příležitosti či kvót. Ale o těchto není často ani řeč. Díky tomuto vztahu-nevztahu médií pak vyplývá odmítavý, často až negativní vztah společnosti k tomuto problému.

A na závěr jsem si nechala politické strany. Je bohužel pravdou, že otázka rovnosti příležitostí se v České republice dosud nestala politikem. Politikem, které by mělo být prioritní pro sociální demokracii. Bohužel problematika rovných příležitostí v politické straně se nemůže omezovat na diskusi o kvótách a zastoupení žen. Rovné příležitosti nemohou být otázkou jenom pro ženskou organizaci strany, ale musí být cílem, ke kterému se dojde společnou strategií všech členů strany, tedy mužů i žen. Politická strana by měla využít politiky rovných příležitostí k oslovení voličů a žen voliček. A tady se máme od Evropy, ale i jiného světa opravdu čemu učit.

Co dodat závěrem? Sociologové říkají, že rovnost příležitostí je konceptem společnosti budoucnosti, ukazatelem stupně její demokratizace a pro českou sociální demokracii možná jedna ze staronových cest.