O zbohatlících moci

 Řeknu vám, být řadový občan, který je jen odkázaný na sdělovací prostředky, tak bych asi  z toho dění kolem měla pořádně těžkou hlavu. V novinách píší o korupci, do posledního písmene si tam můžu přečíst telefonní odposlechy, nebo záznamy policejních výslechů, politici si vyhrožují trestními oznámeními, podivní podnikatelé jsou terčem vražd na objednávku a do toho všeho se na mě z novin i televize usmívá trestně stíhaný člověk někde na pláži jakéhosi tichomořského ostrůvku, kam se běžný občan nikdy nepodívá. A nic se neděje. Asi bych s tou těžkou hlavou hned běžela k nejbližšímu doktorovi  Jenže tam si na dveří přečtu, že neléčí, protože stávkuje, případně, že neléčí, protože mu ministerstvo zkrouhlo limit na léky. V zoufalství  bych pak rozrazila  dveře nějaké nemocnice, kde by mi tamější doktor Štrosmajer  s úsměvem sdělil, že kdyby blbost nadnášela, tak bych mohla létat, protože přece stávkují jen ti bohatí a fámy o nízkém limitu na léky jsou nesmysl.

     Uff! Kvůli mnohem menším nehoráznostem ve slušných domácnostech děti dostávají na zadek a ve vyspělých  zemích politici odstupují. Blíží se volby a já mám pocit, že ještě víc než před čtyřmi roky je všechno nehorázné kýmsi povoleno. Jenom si nejsem jistá, kdo je onen „kýmsi“. Pro někoho to může být  šedivý pán s brýlemi a knírkem na Hradčanech, pro někoho spojený proletariát, který se po výměně nájemníků v Kremlu bezprizorně toulá světem, pro někoho je to ještě někdo mnohem výš, kam lidské oko nedohlédne. Je dobré mít vždycky někoho, ke komu se člověk může odvolat, za koho se může schovat, případně ke komu se může jít vyplakat a vyzpovídat. 

     Někde jsem slyšela, že politici jsou zbohatlíci moci. Zpočátku jsem nechápala o čem je řeč. Na politice se příliš zbohatnou přece nedá, tedy pokud konkrétní politik nespojuje svůj mandát ještě s nějakou další morálně i právně neslučitelnou aktivitou. Ale zpět k oněm zbohatlíkům moci. Zbohatlík majetek nedostal do vínku. Není spojen s jeho prarodiči, tudíž ztrácí jisté morální zábrany a chová se v duchu hesla lehce nabyl, lehce pozbyl. Jistým zvláštním způsobem se k majetku v podobě politické moci dostávají i politici. Onen zvláštní způsob se jmenuje volby a o šanci uspět rozhoduje jednak moudrost strany, která jej nasadí na volitelné místo, jednak důvěřivost voličů.

     Bývá zvykem, že opravdu zkušený politik se dostává na vrchol moci postupně, je s mocí neustále konfrontován a jejím prostřednictvím i vychováván. Postupem času se s nabytou politickou mocí identifikuje podobně jako onen dědic rodinné továrny. Váží si každého člověka, je vzorem slušnosti a dobrých mravů. Bohužel, tímto přirozeným způsobem nás do politiky zdaleka nevstupuje většina. Moc u nás už neleží na ulici, přesunula se na stoly stranických sekretariátů. Často stále stačí jen se širokým úsměvem si přisednout ke stolu a kdo je rychlejší může třeba i trochu strčit do souseda. Tak vznikají zbohatlíci moci. Proto je dnes v politice víc zbohatlíků, než skutečně bohatých politiků ve smyslu výše řečeného. Není  se co divit, že předvolební boj je stále ostřejší a nevybíravější. Mně osobně je z toho smutno. Do politiky jsem vstupovala se snahou pomáhat. Nechci sbírat funkce pro pocit důležitosti. Nechci být zbohatlíkem moci, chtěla bych být bohatá zkušenostmi, slušností a dobrým pocitem, že když jsem opouštěla školství, nebyl to zbytečný krok. Ne pro mě, ale pro lidi, kteří mi dali svou důvěru. A to platí stále.