O velikonocích

Když jsem byla ještě malá holka, tak jsme u nás doma vždycky s napětím čekali, kdo všechno o Velikonocích zazvoní na naše dveře s koledou. Řeknu vám, že by bylo potupa, kdyby nás kluci s pomlázkami vynechali. Maminka měla vždycky připravenou výslužku a stejně tak to dělám i já. Myslím, že přece není nic krásnějšího, když si člověk i tady ve středních Čechách uvědomí, že je součástí nějaké země, jisté kulturní identity. Jejím projevem je i zdánlivě komické a nepochopitelné pobíhání kluků s  klackem spleteným z vrbového poutí, kterým se s říkankou na rtech snaží dostihnout  a pořádně naplácat každé, kdo nosí sukně. Co na tom, že cizinec tenhle náš zvyk nechápe. Já se také nesnažím přemýšlet, proč třeba v Irsku házejí kládou do dálky, nebo proč v Indii uctívají krávy.

   Tradice je přece nádherná věc. Je to potřebný návrat ke kořenům, návrat k našim předkům, jejichž krev nám proudí v žilách. A právě taková pomlázka je ohromně sympatický projev oné tradice. Kluk, který vyrazí na koledu, vůbec netuší, jak starodávnou věc vlastně dělá. Ale to vůbec není podstatné. Mnohem podstatnější je, že se drží tradice.

   Někdy mám pocit, že děláme všechno proto, abychom se tradice zbavovali. V našem životě schází radost, bojíme se na veřejnosti projevovat svoje city a emoce skrýváme doma do polštáře. Možná i proto se považujeme za tak závistivý národ, protože pořádně závidět se dá jen doma a ne na veřejnosti. Přece sousedovi neřeknu do očí, ať mu ta jeho koza chcípne. To jí radši dám přes plot tajně nažrat jedovaté lupení.

    Když hovořím o Velikonocích, nechápu, proč lidé místo aby se širokým úsměvem otevírali dveře svých domů, radši mizí někam na chalupy, případně se tváří, že doma nikdo není.   A odůvodnění mají prosté – přece se nenechám od těch kluků bít, případně – přece nebudu těm darmojedům něco dávat zadarmo Přitom si neuvědomujeme, že třeba právě pokud jde o svátky velikonoční, mnohem víc sami dostáváme. Že u nás někdo zazvonil, že někomu stojíme za to, aby nás přišel „občerstvit jarní pomlázkou“.   Nechci vidět ve velikonocích jen církevní svátek, ale vidím v nich také jednu z významných tradic, kterých si trestuhodně nevážíme.  

    Nejsme chudší než dřívější generace. Máme telefony, které nás sbližují, máme auta, která zkracují vzdálenosti, máme počítače, které nám otevírají prostřednictvím internetu celý svět,   ale přesto k sobě máme mnohem dál. Je to určitě i proto, že zapomínáme na tradice. Uzavíráme se do svého soukromého světa a je nám lhostejné, jestli někdo na ulici vytrhne i s kořeny čerstvě zasazený stromek,   převrátí a vysype odpadkový koš, nebo skryt příkrovem tmy si z parku odnese na zahrádku městskou lavičku. Nejsme chudší než předchozí generace, ale okorává nám srdce samotou mezi lidmi.

    Říká se, že hlavní město je tam, kde člověk žije. Bylo by skvělé, kdybychom všichni měli rádi Prahu, radovali se z úctyhodné historie naší země, vážili si bohatého kulturního dědictví, ale přitom ve svém malém hlavním městě otevřeli svá srdce. To je ta nejdůležitější tradice, která pomohla našemu národu přežít navzdory historickému sevření germánskými kmeny. Dnes nám nehrozí, že by nás někdo chtěl násilím likvidovat jako národ. Hrozí nám, že sami dobrovolně zapomeneme, co nás spojuje s našimi předky, s naší zemí. Hrozí nám ztráta paměti a národ, který ztratí historickou paměť nemá nárok na budoucnost!

    Kdysi se říkalo, že Slovan všude bratra má. Bylo by skvělé, kdyby alespoň Čech, Moravan a Slezan tady všude kolem sebe nacházel spřízněné duše a nikoliv jen okoralá srdce. Vím, že je to pustá utopie, a právě proto jsem vděčná za každý projev úcty k tradicím. Čím víc bude chodit o Velikonocích koledníků, čím víc bude o Mikuláši chodit čertů a andělů, čím víc lidí bude doma vyvěšovat na státní svátky vlajku, protože to tak cítí, tím bude naše země a lidé v ní spokojenější a šťastnější.