O čtyřech procentech

Ještě když jsem působila jako učitelka, tak se mi jednou svěřil jistý mladík, že je homosexuál. Nevím, proč si k tomu vybral právě mě, ale v tu chvíli jsem se stala uchem, které pohltil smutný příběh, o němž se nám, příslušníkům většinové společnosti, ani nezdá. Zřejmě k tomu sbíral hodně dlouho odvahu…

Nebudu zabíhat do detailů. Onen mladík si svoji orientaci nevybral, on se prostě takový narodil. Nikoho neohrožoval, choval se vzorně, ale přesto se už od školních let stal terčem posměchu hlupáků a opovrhování zakomplexovaných primitivů.

Homosexuály dnes už naštěstí neupalujeme, nezavíráme, ba ani je „neléčíme“ bolestivými elektrošoky. (I když mám někdy pocit, že několik tmářů v Parlamentu, by takovou metodu neodsoudilo.) Ale všimněte si jedné zajímavé věci. Dneska každý, kdo se jakkoliv vyjadřuje k  homosexuální orientaci, nezapomene dodat kouzelnou větu ve stylu: „já proti nim nic nemám.“ Ale proč bychom proti nim něco měli mít?! Máme snad něco proti chlapcům a dívkám, kteří se vodí za ruce po ulici, protože se mají rádi? Máme snad něco proti mužům a ženám, kteří střídají své partnery jako ponožky? Máme snad něco proti starým mládencům a starým pannám, kteří se z nejrůznějších důvodů rozhodli zůstat sami? Navíc v jejich případě je to otázka volby.

Doba sice pokročila, chápání většinové společnosti je víc otevřené, ale ve skrytu duše je pro nás homosexuál pořád jistým exotem, kterému je lepší se vyhnout. A v rukávu máme schovaný bič v podobě jejich nezřízeného sexuálního chování a přenosných pohlavních chorob. Samozřejmě, že takové případy v gay komunitě jsou, ale stejné věci jsou i v té naší heterosexuální. Ovšem tam to vnímáme jako samozřejmost. Hovoříme s obdivem o muži, který střídá partnerky jako o nadsamci a ženu, která vyzývavě přitahuje opačné pohlaví jako mucholapka mouchy, označujeme za sexuální symbol.

Ale zpět k onomu chlapci, vlastně spíš už muži. Ucházel se dlouho o práci, nikde ho nepřijali. Pak zkoušel podnikat a docela úspěšně. Zaměstnanci mu důvěrně říkali křestním jménem. Ale když se firmě nedaří a projeví se to na výplatní pásce, tak je rázem buzerant jeden zas.......

Většinová společnost je proti menšinám často nesmírně krutá. A i když se bude příslušník té čtyřprocentní komunity chovat sebepříkladněji, ve slabé chvilce mu jeho orientaci každý vmete do očí. Z těžké nemoci má člověk šanci se vyléčit. Mnohdy k nemoci či zranění navíc dospěl vlastní nepozorností, chybou, nekázní, ale okolí má pro něj hřejivá slova soucitu. Homosexuálové nejsou nemocní, to jen chemie v jejich těle způsobila, že mají jinou sexuální orientaci. Nevybrali si ji, ale tak to prostě je.

Lidský život vůbec není jednoduchý a člověk má morální povinnost, může-li, vycházet jiným lidem vstříc. Nevím, jestli onen chlapec má svého přítele, jestli chce znát zprávy o jeho zdravotním stavu, bude-li v nemocnici, jestli ho chce zahrnout mezi své dědice. Je mi to v podstatě lhostejné. Ale hlas srdce a matky mi říká, že přece musím zvednout ruku za zákon o registrovaném partnerství a to nejméně ze tří dobrých důvodů. Především ten zákon mě ani ostatní v ničem neomezuje, nic zásadního nemění a jsou lidé, kteří po něm volají a potřebují ho. V Parlamentu jsem přece proto, abych lidem pomáhala. Nejsem tam proto, abych jejich, někdy už tak dost složitý život, ještě komplikovala.